Neberte dětem křídla ADHD Z POHLEDU DÍTĚTE

Na náš letní tábor přijel neohrožený mladý muž. Bylo mu 12 let a místo pozdravu mi sdělil: „Mám ADHD a neumím poslouchat. Když po mě něco budete chtít, asi to nesplním.“  A byl pryč … Maminka se chopila situace a začala vysvětlovat: „Víte, on Patriček má ADHD a on by rád, ale není schopen.“ Následoval výčet všeho, co mu nejde a co naopak neumí, u toho už Patriček byl a uznale pokyvoval. Byl to pestrý seznam všeho, co nelze, např. přípravy pití na výlet, aby si nepolil tričko. Ve 12 letech byl naučený na rodičovský servis jako čtyř až pětileté dítě. Víte, raději to udělám, než aby… To už na mě bylo dost a hlavně mi bylo líto celé jejich rodiny. Po chvíli bylo jasné, že tento klučina bude pořádná výzva.

Převzali jsme kufry a šli na pokoj. Ten klučičí byl už řádně zabydlený a panovala tam skvělá atmosféra. Patrik se představil klukům stejně jako mně a světe div se, nikdo z toho nepadl na zadek. Zopakoval, že má ADHD a nemůže nic dělat a než dokončil větu, tak mu asi čtyři další kluci řekli: „No a co, my máme taky ADHD a můžeme všechno.“ Hned vysvětloval, že tábor asi nezvládne, že si nebude sám vyndávat věci z kufru do skříňky a čekal, kdo to za něj udělá. Přišel za mnou a říká: „Víte, maminka vám řekla, jakou mám diagnozu, takže je jasné, že tyhle věci dělat nemůžu.” Odpověděla jsem mu, že tu informaci mám, ale že to na našich táborech neplatí a že to zvládne, akorát je pohodlný a nechce se mu.

Uvědomila jsem si, že by bylo prima, kdyby právě tuto situaci viděli rodiče.

Začal boj s leností a nálepkou, s vědomou a naučenou nemohoucností, nesmírně nízkým sebevědomím překrývaným frajerstvím a tvrdostí. Svůj boj Patrik na pobytu vyhrál. Díky motivačnímu systému a podpoře dospělých i dětí zvládl svoji lenost a nemohoucnost. Kluci byli super, všichni včetně Patrika. Vytvořila se z nich prima parta. Učili se vzájemně komunikovat, respektovat se, říci si „promiň“, „prosím“ i „děkuji“, jezdit na koni, chystat batoh na výlet, pomáhat v kuchyni a řadu dalších věcí. Pro Patrika byla řada z těchto věcí nová, přesto rostl sám v sobě a radoval se třeba i z povedeného nalévání pití do láhve.

Myslíte, že dát věci do skříňky je snadné? Je, pokud Vás k tomu doma pustí. Bylo vidět, jak si kluci dokáží vzájemně pomoci. Jeden z nich Patrikovi nabídl, že mohou vyskládávat oblečení zároveň. Každý do své skříňky.  

Na pobytech a táborech se snažíme, aby děti měly dostatek opory v dospělých, kteří vědí, jak složité emoce ustát a jak pomoci v těžkých chvílích. Jsme proti nálepkování dětí, máš ADHD, tak nemůžeš… Nechci situaci zlehčovat, ale není správné, když nálepka bere snahu, sílu řešit a dává OMLUVENKU. Říkám si, PROČ?

Z jiného soudku. Určitě znáte lidi, kteří mají závažnou diagnózu a to vědomí jim dává sílu bojovat. Proč většina rodičů reaguje nesmyslnou ochranou, která úplně znemožňuje dítěti další rozvoj?

Ano, je to pro nás rodiče dřina. Mnoho odříkání a nekonečné trpělivosti. Ale mějte na paměti, že děti nevychováváme pro sebe, ale pro život. Někdy si myslím, že jako rodiče, pedagogové či terapeuti nemáme právo dávat limitující nálepky. Ano, také ve své praxi sděluji diagnózu, ale jako výzvu, ne jako omluvenku.

Přeji Vám hodně radosti z dětí.

Nekřivte jim pohled na sebe samé.

Neprogramujte své děti na nezdar.

Nekazte sobě pohled na sebe samého.

Tvořte si otevřenou pozitivní budoucnost.

Naše myšlenky utváří naši budoucnost.